DEFINICE KOMUNITY
Komunita (z lat. communitas – společenství) může být definována jako skupina osob, které žijí v určitém vymezeném prostoru, kde vykonávají každodenní aktivity a obvykle tvoří autonomní (samosprávnou) jednotku. Komunitu charakterizuje zejména sdílená vzájemná interakce, vycházející například ze společných potřeb nebo zájmů. Lidská komunita může být třeba obyvatelstvo obce, může se ale jednat i o spolek, rodovou osadu, církev, školu, firmu apod.
Proč být členem komunity?
S touto otázkou se někdy setkávám při rozhovoru s návštěvníky naší nebo spíše komunitní zahrady. Nezřídka jde o to, že tazatel má se slovem „komunita“ spojené nějaké nepochopení nebo nepříjemné emoce.
Členy různých komunit jsme ale snad každý, těžko jím nebýt, když máme své rodiny, přátele, známé, sousedy, chodíme do práce či do školy, na zájmové aktivity – to všechno jsou druhy komunit čili společenství.
Člověk je tvor společenský a ve skupinách žije od nepaměti, protože je to tak výhodné a pro přežití mnohem jednodušší a zábavnější. Samozřejmě se mohou vyskytnout i problémy, ale to je spíše o jednotlivcích, než o konceptu komunity.
Nukleární rodina a rozšířená rodina
Přibližně s příchodem prvního potomka máte příležitost seznámit s termínem „nukleární rodina“. To je často u maminek důvodem jejich vyčerpání, protože v uměle vytvořeném modelu „matka, otec a jedno dvě děti“ (však si můžeme dovolit vlastní byt) zastupuje maminka i role přirozeně náležející dalším členům skupiny. Ve výsledku je dítě o tyto další vazby a možnosti interakce ochuzeno. Protipólem je tzv. „rozšířená rodina“ (ověřený a mnohem více prospěšný model fungování lidské skupiny). V tomto typu komunity/rodiny se viditelně uplatňuje jeden z postojů permakultury, totiž že každá důležitá funkce systému je zajištěna mnoha prvky. Těmi jsou kromě rodinných příslušníků i další přátelé a známí, s kterými se často a rádi vídáte a váže vás společný zájem.
Sama jsem si mohla srovnat dvě situace – své dětství ve čtyřgeneračním rodinném hospodářství (a díky obchodu mých rodičů i člena komunikačního uzle v široké místní komunitě) a následně své rodičovství prakticky v modelu nukleární rodiny přistěhované do nového místa, kde kolemjdoucí místo odpovědi na pozdrav nejčastěji jen sklopí zrak a zrychlí chůzi. Jauvajs! Sen o vybudování místní permakulturní komunity nebyl tedy žádný polibek Inspirace, bylo to spíš kladivem do hlavy. Setkávání venku byla jednoznačná podmínka, protože už když konečně vypravíte ven dvě mrňata (minimálně po hodině úsilí), tak je nechcete za pár minut zase v mateřském centru svlékat…
Bioregion
A dostáváme se zde k pojmu „bioregion“ (biogeografický region), s kterým jsem se seznámila na kurzu PDC u Suchánků a který mi otevřel nové chápání pole mojí působnosti. Mým bioregionem – tj. oblastí (oblastmi), kde se často vyskytuji a dobře orientuji v terénu i společenském dění – je jednoznačně oblast Kolovrat a Uhříněvsi. Zde mohu svou energii používat snadno a efektivně a ona se mi zase snadno vrací. Hezky a moudře o tom píše i František Nepil v knížce Já, Baryk: „Kam chci, tam doštěknu, a kam nedoštěknu, tam nechci.“
Vazba k obci/místu trvalým bydlištěm či zkrátka obydlím mi tedy nebrání působit o kousek dál, kam také ráda „doštěknu“.
komunitní zahrada
Komunitu na společné zahradě, kterou se po letitém úsilí podařilo založit v r. 2015, jsem od začátku chtěla vytvořit co možná nejsvobodnější, na principech permakultury a s využitím sociokracie, o které jsem se záhy dozvěděla přes spolek Permakultura (CS).
Vybudování komunity už samozřejmě není práce (pro) jednoho člověka, ale na společném díle se podílejí všichni, kdo se chtějí zapojit. Každý přinese něco vlastního, ať už to jsou zkušenosti, nápady, dovednosti, přání, aktivity, materiál, zábava či nálada. Společně jsme čas od času revidovali a ladili vizi, obvykle v předjaří a po letních prázdninách.
Po celou dobu fungování Bohumila zahrady (2015–2022) jsme nepotřebovali k uspokojivému fungování jakýkoli kodex, stanovenou minimální účast na brigádách ani členské poplatky. Pečovali jsme všichni o zahradu jako o celek. Za vynaloženou práci jsme se odměňovali společnou sklizní při brigádách nebo příležitostně každý dle svého uvážení. V počtu přibližně 20 lidí (a bezpočtu dětí) se vždy bylo možné obyčejně lidsky domluvit díky vnitřní motivaci být toho všeho dění součástí. Zdůrazňuji, že se jednalo o místní komunitu, kde se lidé vzájemně znali a potkávali při nejrůznějších příležitostech.
Statutárně zaštiťovala po většinu času naši komunitní zahradu sOOva, vzdělávací spolek. Díky tomu jsme měli možnost získat finanční prostředky na materiální zajištění pestrých aktivit pro veřejnost. Díky spolku (a díky iniciativě jedné z rodin) také na zahradě vznikl Lesní klub sOOvička pro předškolní děti.
Kromě zahradnických a školkových brigád udržovala zahradu také skupinka pravidelně se setkávajících maminek/tatínků s dětmi. Pečovali zejména o veřejně přístupnou předzahrádku.
Ukončení komunitního zahradničení na Bohumila zahradě způsobilo více faktorů. Tím nejsilnějším byla několikaletá covidová hysterie, která odradila většinu lidí od setkávání se nad rámec nutnosti. Ve stejné době odrostly děti ze zakládající party, rozprchly se do nejrůznějších škol a komunita tak ztratila na soudržnosti. Staří odcházeli, noví nepřicházeli. A s jedním ze zakládajících členů, pilířem zahradní komunity, jsme se bohužel museli rozloučit navždy.
Pozemek Bohumila zahrady nadále slouží LMŠ Soovička.
komunitní škola
Další naší komunitní aktivitou a zkušeností je individuální vzdělávání dětí částečně doma a částečně v lesní komunitní škole. Naše dvojčata tak odchodila 7 let školní docházky včetně povinného předškolního roku. Je to etapa, která nás jako rodinu nesmírně posunula a dovolila nám rozvíjet se ve velké míře dle našich vlastních představ. Sama jsem díky tomu působila mnoho let jako průvodkyně v DLK V Hájence, z.s.
Podrobné informace o individuálním vzdělávání se dozvíte na webu Akademie domácího vzdělávání: www.domaciskola.cz
SOCIOKRACIE
Skvělým nástrojem pro (samo)organizování komunit (spolky, firmy aj.) je sociokracie, která vznikla v komunitě qakerů. Jedná se o nehierarchickou metodu organizace. Jejím propagátorem je např. indický lektor usazený v Londýně Rakesh „Rootsman Rak“ Bhambri. Využívá ji i ve svém mezinárodním projektu Children in Permaculture, na kterém spolupracují dobrovolníci z různých koutů světa.
DRAGON DREAMING
Dalším vynikajícím nástrojem pro domlouvání se v komunitách je Dragon Dreaming (Dračí snění). Metodu, která vychází z duchovní tradice australských aboridžinců, vyvinul Jonh Croft v rámci činnosti australské organizace Australian Gaia Foundation, jejímž je spoluzakladatelem. Opět nehierarchickým způsobem pomáhá Dragon Dreaming členům společenství nalézt společnou vizi a dosáhnout vytyčeného cíle. Přitom klade důraz na Osobní rozvoj, Budování komunity a Službu Zemi.